Můj bláznivej život

 Fialová krása Kvete mi levandule. Mám jí na zahradě spoustu, další keříky neustále přikupuju. U mě tak trochu platí kozel zahradníkem - jedu stylem pokus omyl. A baví mě to. Jen kdyby bylo víc času. Mám totiž malou, přes tisíc metrů čtverečních, zahrádku. Některé kousky už vypadají opečovávaně, jiné jsou zarostlá džungle.  Ale tahle fialová kráska málokdy zklame, i letos stihla vykvést včas a tak krom kytičky do obýváku přistála i v balíčcích pro paní učitelky ke konci roku. Dcerka miluje kytičky jako já. Ovšem nejradši chodí mlsat. Takže kytičky prokládám ovocem a zeleninou a zatím to funguje. Syn jí samozřejmě statečně sekunduje v zobání, proto naše jahodníky, maliníky a další plodící sazeničky musí dozrávat vždy ve dvou, aby se děti nehádaly. :-) 

 Malé radosti Některé dny jsem úplně zmlácená, utahaná, fyzicky i emočně. Vyšťavená jako citron.  A tak se učím dělat si radost. Nic velkého.  Nové laky pro dcerku. A vlastně i pro mě, až si budeme společně lakovat nehty. :-)  Dilema, co koupím synovi, ten laky na nehty určitě neocení. :-D Kopeček zmrzliny po obědě. Jen tak. Prostě proto, že chci. A taky proto, že u nás jí mají nejlepší. Zaručeně. :-)   Najít každý den důvod k radosti je těžké. Obzvlášť když víte, že Chlapovi je dneska zase hůř. Bral si prášky na bolest. Nezvládne sejít schody na zahradu. Přitom teď vypadal líp.  Na chvilku.  „Celý lidský život je jen cesta ke smrti.“    Seneca římský filozof -4–65 př. n. l.

 Život si dělá co chce... ... bez ohledu na to, co chceme, nebo potřebujeme my.  Poslední roky s námi všemi mávají sem a tam. A pokaždé, když mám pocit, že se z jednoho problému vyhrabáváme, do druhého spadneme. Ne vlastní vinou.  Nejprve jsem se po deseti krásných i bolestných letech rozhodla, že už dál nemůžu. Že takhle žít nemůžu ani já, ani naše děti. Požádala jsem o rozvod a chtěla se po pěti letech vrátit do práce. S Chlapem nebyla snadná řeč, začal dělat naschvály, jenže já věděla, že teď už to zvládnu, budu mít výplatu a maminka mi vždycky s dětma pomůže. Buch... Přišel Covid a maminka na něj umřela.  Kromě dvou dětí mi přibyla starost a péče o brášku, který je sice dospělý, ale jen tělesně, duševně nikdy nedospěje. Rozvod jsem dotáhla do konce i tak, přestože to bylo těžké. Naučili jsme se spolu fungovat, někdy hůře, někdy lépe. Postupně jsme si začínali budovat život, který nám čtyřem, respektive pěti, otevíral nové možnosti a obzory. Trvalo to skoro dva ro...