Můj bláznivej život

  Jako na houpačce Tak by se dal shrnout můj život za posledních pár dní. Po měsíční rekonvalescenci jsem se vrátila do práce. A byť se to nezdá, návrat byl náročný. Nikdo mi denně nepíše sto mailů. Nikdo doma nečeká, nemám koho pozdravit, když s dětma přijdu. Je zvláštní jaké zůstane po člověku prázdno.  Denně narazím na to, že chybí. Někde. V něčem. Smutek který v tu chvíli cítím není paralyzující. Ale všeobjímající. Zahalí mě taková deka melancholie. Prázdnoty. Některé dny je všechno úplně v pořádku, jsem spokojená, já i děti, ale pak stačí drobnost a babrám se ve svém neštěstí víc než bych čekala. Plánuju budoucnost, ale přitom se jí děsím. Nechci, aby děti vyrostly. Nechci zůstat sama jen s Bráchou. A přitom přesně to je má budoucnost. Děti vyrostou, osamostatní se, budou mít rodiny a my s Bráchou zůstaneme v našem velkém domě sami.  Už jsem si tisíckrát říkala, že na mě nezáleží. Že můj úkol je jasný, vychovat z dětí slušné dospělé lidi. Já jsem nepodstatná. Vím to....

Září 2023  Letošní září bylo mimořádně náročné. 7. září zemřel Manžel. Ráda bych řekla, že odešel pokojně a v klidu. Ale já to nevím. V poslední dny byl hodně unavený. Zcela zjevně čekal až Syn nastoupí do první třídy. Pak svou pouť ukončil. Začal mu selhávat organismus a ve čtvrtek jsme ho s jeho ošetřující lékařkou nechali převézt do nemocnice. Tam v noci zemřel. Předpokládám, že to bylo pokojné a klidné. O to už se lékaři, doufám, postarali. Já jsem byla s dětmi. Jako ostatně vždycky. To, co následovalo, bylo neskutečně náročné. Pohřeb. Úřady. Pojišťovny. Všechno zařídit pokud možno do doby, než se vrátím do práce. Otázka, jak to říct dětem, mě trápila dlouho. Jak se dětem říká, že jim umřel Táta. Dnes už vím, že těžko. Můžete si to tisíckrát připravovat a stejně vás ta situace zaskočí. Jejich reakce je nepopsatelná. I to, jak se se ztrátou vyrovnávají. Každý jinak a každý po svém. Jako jsou jiní oni, je jiný i jejich způsob truchlení. Já se jen snažím být jim průvodcem a být ji...