Život si dělá co chce...

... bez ohledu na to, co chceme, nebo potřebujeme my.  Poslední roky s námi všemi mávají sem a tam. A pokaždé, když mám pocit, že se z jednoho problému vyhrabáváme, do druhého spadneme. Ne vlastní vinou. 

Nejprve jsem se po deseti krásných i bolestných letech rozhodla, že už dál nemůžu. Že takhle žít nemůžu ani já, ani naše děti. Požádala jsem o rozvod a chtěla se po pěti letech vrátit do práce. S Chlapem nebyla snadná řeč, začal dělat naschvály, jenže já věděla, že teď už to zvládnu, budu mít výplatu a maminka mi vždycky s dětma pomůže.

Buch...

Přišel Covid a maminka na něj umřela. 

Kromě dvou dětí mi přibyla starost a péče o brášku, který je sice dospělý, ale jen tělesně, duševně nikdy nedospěje.

Rozvod jsem dotáhla do konce i tak, přestože to bylo těžké. Naučili jsme se spolu fungovat, někdy hůře, někdy lépe. Postupně jsme si začínali budovat život, který nám čtyřem, respektive pěti, otevíral nové možnosti a obzory. Trvalo to skoro dva roky, než si všechno sedlo a začalo se zase žít, ne přežívat.

Buch...

Chlapovi objevili rakovinu slinivky. Konečná diagnóza. Léčba neexistuje.

Celý náš život se otočil vzhůru nohama. Chlap chodí na chemo, vrátil se k nám domů, kde všichni čekáme, co bude dál. Kdy přijde konec. 

Říct vlastním dětem, že jejich táta umře... Uf... 

Vědět, že dětem a bráškovi zbývám už jen já...

Je mi těžko.

Je mi úzko.

Mám strach. 

Každý den přináší nové výzvy. Nové úkoly. Nové starosti.

Radosti.

Očekávání.

Stojíme na začátku klikaté cesty, o níž nemáme ani zdání, kam nás zavede.

Bůh při nás stůj.