Jako na houpačce

Tak by se dal shrnout můj život za posledních pár dní. Po měsíční rekonvalescenci jsem se vrátila do práce. A byť se to nezdá, návrat byl náročný. Nikdo mi denně nepíše sto mailů. Nikdo doma nečeká, nemám koho pozdravit, když s dětma přijdu. Je zvláštní jaké zůstane po člověku prázdno. 

Denně narazím na to, že chybí. Někde. V něčem. Smutek který v tu chvíli cítím není paralyzující. Ale všeobjímající. Zahalí mě taková deka melancholie. Prázdnoty.

Některé dny je všechno úplně v pořádku, jsem spokojená, já i děti, ale pak stačí drobnost a babrám se ve svém neštěstí víc než bych čekala. Plánuju budoucnost, ale přitom se jí děsím. Nechci, aby děti vyrostly. Nechci zůstat sama jen s Bráchou. A přitom přesně to je má budoucnost. Děti vyrostou, osamostatní se, budou mít rodiny a my s Bráchou zůstaneme v našem velkém domě sami. 

Už jsem si tisíckrát říkala, že na mě nezáleží. Že můj úkol je jasný, vychovat z dětí slušné dospělé lidi. Já jsem nepodstatná. Vím to. Ale stejně jsou dny, kdy to zabolí. Ale nedá se nic dělat. Jen bolest odsunout a jít dál.