Můj bláznivej život

  Jako na houpačce Tak by se dal shrnout můj život za posledních pár dní. Po měsíční rekonvalescenci jsem se vrátila do práce. A byť se to nezdá, návrat byl náročný. Nikdo mi denně nepíše sto mailů. Nikdo doma nečeká, nemám koho pozdravit, když s dětma přijdu. Je zvláštní jaké zůstane po člověku prázdno.  Denně narazím na to, že chybí. Někde. V něčem. Smutek který v tu chvíli cítím není paralyzující. Ale všeobjímající. Zahalí mě taková deka melancholie. Prázdnoty. Některé dny je všechno úplně v pořádku, jsem spokojená, já i děti, ale pak stačí drobnost a babrám se ve svém neštěstí víc než bych čekala. Plánuju budoucnost, ale přitom se jí děsím. Nechci, aby děti vyrostly. Nechci zůstat sama jen s Bráchou. A přitom přesně to je má budoucnost. Děti vyrostou, osamostatní se, budou mít rodiny a my s Bráchou zůstaneme v našem velkém domě sami.  Už jsem si tisíckrát říkala, že na mě nezáleží. Že můj úkol je jasný, vychovat z dětí slušné dospělé lidi. Já jsem nepodstatná. Vím to. Ale stejně js

Září 2023  Letošní září bylo mimořádně náročné. 7. září zemřel Manžel. Ráda bych řekla, že odešel pokojně a v klidu. Ale já to nevím. V poslední dny byl hodně unavený. Zcela zjevně čekal až Syn nastoupí do první třídy. Pak svou pouť ukončil. Začal mu selhávat organismus a ve čtvrtek jsme ho s jeho ošetřující lékařkou nechali převézt do nemocnice. Tam v noci zemřel. Předpokládám, že to bylo pokojné a klidné. O to už se lékaři, doufám, postarali. Já jsem byla s dětmi. Jako ostatně vždycky. To, co následovalo, bylo neskutečně náročné. Pohřeb. Úřady. Pojišťovny. Všechno zařídit pokud možno do doby, než se vrátím do práce. Otázka, jak to říct dětem, mě trápila dlouho. Jak se dětem říká, že jim umřel Táta. Dnes už vím, že těžko. Můžete si to tisíckrát připravovat a stejně vás ta situace zaskočí. Jejich reakce je nepopsatelná. I to, jak se se ztrátou vyrovnávají. Každý jinak a každý po svém. Jako jsou jiní oni, je jiný i jejich způsob truchlení. Já se jen snažím být jim průvodcem a být jim na

  Léto, léto, léto    Léto je pro mě období krásných vzpomínek a prožitků. Doufám, že to tak jednou budou mít i moje děti. Že budou na léto a na prázdniny, které jsou ale z většiny pracovní, vzpomínat rády. Že si to s maminkou fakt užívaliy Třeba jen na zahradě. Dcerka se naučila jezdit na kole, je moc šikovná, fakt jí to jde. A tak jsme pravidelně na dětském hřišti, kde může trénovat. Znamená to naložit kolo do auta a někam dojet... Já když jsem se naučila na kole, pustili mě naši do ulic a bylo. Jenže dneska jezdí asi o tisíc aut za minutu víc, než když jsem byla malá já. Takže by mě to ani nenapadlo.  Snažím se dětem prázdniny zpestřit, co to jen v rámci možností a situace jde. Dny, které se neodvratně blíží, nebudou lehké a tak bych si přála, abychom mohli čerpat energii z pěkných vzpomínek.

 Těžké dny Jsou dny, kdy už je toho všeho moc. Kdy se na mě navalí nejen povinnosti, ale hlavně pocity. A to bývá pěkná nálož, protože žiju v dost slušném emočním moři. Proto potřebuju vypnout.  Včera jsem vyžehlila koš prádla, uvařila si bezkofeinovou kávu, zavřela dveře v obýváku a pustila si milovanou Zagorku. Abych nikoho nevzbudila, nebylo to úplně hlasité, ale ani úplně tiché. Hodinku do půlnoci jsem se prozpívala a odreagovala. Už se těším na další Rande u zdi nářků. 

 Jak dál... Nedávno jsme byli s Chlapem na kontrole na onkologii... No, kontrole, spíš na dopsání léků a zvýšení jejich dávkování. Vzhledem k tomu, že chemoterapie nijak nezabraly, rakovina se šíří dál, jsme přešli do fáze paliativní léčby.  Když tuhle fázi nemoci shrneme, je to prosté čekání na smrt. Kdy přijde. A tohle čekání je zkomplikováno ještě tím, že se jeho stav bude horšit. Nikdo neví jak rychle, nikdo neví kdy. Nikdo neřekne jak moc. Teď je schopen být doma sám, najíst se, dojít si na záchod. Ale kdy dojdou síly? A co pak? Paní doktorka otevřela nelehké téma - být doma nebo v hospici? Co bude lepší pro něj. Co bude lepší pro nás. Máme doma dvě malé děti. Mají vidět, jak jim táta umírá? Má jim táta umřít v jejich pokojíčku? Má se jejich máma složit, protože to sama nedá? Kéž by to někdo dokázal vyřešit za nás...

  Začaly prázdniny U nás se již tradičně začátek prázdnin nesl ve znamení nemoci. Synek z ničeho nic dostal horečky. Takže jsme neplánovaně zůstali doma. Dcerka si bráškovu dvoudenní nepřítomnost ve školce užívala, protože jsme měly po ránu více času a ona mohla drandit do školky na koloběžce.  Jenže jsme zmeškali slíbenou návštěvu muzeu lega, takže jsme to při nejbližší příležitosti museli napravit. Obdivuji šikovnost a trpělivost modelářů, o tom žádná. Ale že mě mále porazila cena u vstupu, o tom taky žádná.  Děti si výstavu užily, poctivě hledaly schované pohádky a krom dvou jsme našli všechny. By mě zajímalo, kde jsem přehlídla Krakonoše. :-) A i maminku potěšili. Protože jsem už od "dětství" fanoušek Harryho Pottera, tak jsem si přišla na své.  Muzeum je maličké, má tři místnosti, času se v něm dá i tak strávit poměrně hodně, protože některé exponáty jsou interaktivní a děti tak mohou zkoušet, co který model dokáže.  Jen pozor! Prodejna lega je past z níž se těžko utíká.